I love Tokio Hotel

NEW: Tokio Hotel BLOG

Za sedmero benzínkami, sedmero koncerty a sedmero kamiony byl jeden Redbullem nadopovaný Bill s účesem ´projela mnou elektrika´ na hlavě a jeho dredaté dvojče. Tomovy hodinky ukazovaly něco kolem půl dvanácté večer, zrovna přejížděli pár kilometrů přes město, aby se po show dostali do hotelu, kde měli přenocovat.

Tom se rozhodl, že koupel nechá na hotelový pokoj a šel pouze na záchod. Ten byl ovšem zavřený kvůli baskytaristovi kapely, který dělal svůj velký byznys. Byl to pravidelný rituál. Před koncertem pro štěstí a po koncertu jako poděkování, že vše dopadlo bravurně. Až na pár nedostatků, jako byl falešný tón jeho basovky nebo Billova hlasu. Tom byl jednoduše nejlepší na celé čáře.

"Tak dělej, Hagene!!!" zabušil pěstí do dvířek dělících ho od Georga, který právě sral.
"Počkej si na hotel!!" zaječel přiškrceně Georg, Tom si byl stoprocentně jistý, že má zácpu. Protočil oči a opřel se bokem o zeď.
"To ti teda děkuju," zabrmlal si pod neexistující vousy a přes obrovskou khaki čepici, v níž měl ukryté dredy, si přehodil kapuci šedé mikiny a založil ruce na hrudi.

Počítal sekundy, minuty, no... jenže to se mu myšlenky začaly sbíhat na jinou cestu, když vtom ho vyrušil Bill.

Nesmířený?

Nikdy netušil, co jej čeká. Nikdy netušil, proč je život tak krutý. A nikdy nepoznal lásku. Přesto se naučil jejich pravidla, aby vůbec přežil. Hrál hru podle nich, jen aby na sebe neupozornil. Vnitřně se za to nesnášel, nemohl už dál vydržet... a přesto každé ráno sebral sílu a šel se znovu a znovu postavit okolnímu světu. Nemohl jinak. Být šedá myš se jevilo lepší, než vyčnívat svou skutečnou osobností. Malé součástky velkého davu si nikdo nevšimne - zdánlivě. Snažil se jim zavděčit, vyhovět všem, a právě proto se nejspíš nikdy nestal jedním z nich.

A uvnitř si přísahal, že už mu nikdy nevezmou jeho vůli. Vůli k životu, vůli věřit. Nebyl to boj. Byl to život. A jeho život nikdy nebyl růžový. Občas si říkal, jestli to nebyl on, kdo všechny ty problémy způsobil, protože podlehnul svému bezstarostnému snění. Když věřil svým snům, mohl žít. Když si v duši namaloval svoje vzdušné zámky, mohl chodit s hlavou hrdě vztyčenou. Fyzické i psychické kopance vnímal rozmazaně, po letech už ani tolik nebolely. Jen otevíraly ránu, která se táhla v jeho srdci už osmnáct let.

Přežíval mezi lidmi, které miloval a nesnášel zároveň. Nikdy neměl nikoho blízkého svému srdci, a přesto nikdy nepřestal doufat. Sny o člověku, který ho nebude chápat jako obyčejného. Chtěl člověka, který pochopí jeho osobnost a bude mít dostatek empatie, aby se vcítil do jeho pocitů. Aby pochopil, proč brečí v temných nocích, nebo proč se nad ránem budí s křikem. Potřeboval někoho, kdo bude vědět, kdy jej má obejmout kolem ramen, aby mu pomohl stát zpříma.

Lidé okolo se věnovali jen tomu, aby zničili i ten poslední kousek duše, kterou si uchovával pro toho výjimečného někoho, kdo měl přijít. Jestli se jim to povedlo, byla otázka, na kterou si dosud neodpověděl.

Tom

Seděl jsem ve své kanceláři a vyřizoval nějaké důležité papíry pro tuto firmu. Jak já tuhle práci nesnáším. Všelijaké papírovaní a všechno kolem toho.

Zvednul jsem hlavu od papíru, když jsem uslyšel zaklepání a následné otevření dveří, a pohlédl na mou sekretářku Molly.

"Pane Kaulitzi, máte tady návštěvu." Usmála se a nenápadně pohodila svými blond vlasy.

"Vážně? A koho?" Vůbec nevím, kdo by to mohl být. S nikým domluvený nejsem a zákazníka taky nečekám.

"Pana Müllera." Usměje se.

"Markuse? Pošli ho za mnou. A uvař dvě kávy." Řeknu jí, a už jen koukám, jak se za ní zavírají dveře. Srovnám a odložím zbytek papírů, které přesunu na kraj stolu. Teď už je stejně zbytečné se s nimi zabývat, když je tu Markus. Ani nepočítám s tím, že zaklepe, a hned sem vtrhne.

"Tome, tak rád tě vidím. Jak jdou obchody?" Jako bych to neříkal. Celý Markus. Vtrhne sem a vůbec by mu nevadilo, kdybych tu měl nějakou práci.

Ne, že tu nějakou mám, ale přece jen si potrpím na zaklepání a celkově na slušnost, když už jsem v práci. Ale přece jen, je to Markus.

"Markusi, já tebe taky. Znáš to. Obchody jdou skvěle, jako vždy." Vstanu a jdu se s ním přivítat.

"Tak to se ani nedivím, když jsi tu právě ty." Řekne a při tom mě už objímá. Ach, to jeho medvědí objetí.

"Znáš mě, potrpím si na kvalitu. A mám tu dobré jméno, tak se zakázky jen sypou." Objetí mu vrátím

"Jasně, já jsem tam byl. Jen si vezmu ty plánky, a jsem… Tom? Nebyl tam? Jo tak já mu to vyřídím." Slyším v hale otce Toma a mírně pozvednu obočí. Takže Tom nelhal, že má přijet i jeho taťka. Psiska se líně zvednou a vydají se do haly pozdravit nově příchozí osobu.
"Tomeee?" zavolá do domu. "Máš u Richarda ten pytel, a co dělaj uvnitř zase psi?" Do pár vteřin už je slyšet i Tomův hlas, který se přibližuje díky tomu, že vychází z kuchyně. Nejspíš ale ještě neskončil hovor s mamkou.
"Je to směšný!" řekne mezi dveřmi v kuchyni a podle blízkosti jeho hlasu usoudím, že právě potkal svého tátu. "Ahoj. Skočím ti pro to a odjíždím."
"Kam jedeš?" zeptá se ještě rychle.
"Nebudu tady, pokud mi chce někdo namluvit, že jsem vyšinutej, blázen, a nevím co všechno." Tomův hlas se zase ztratí, nejspíš protože odešel do svého pokoje a já slyším jen tichý rozhovor mezi jeho rodiči.

"Co je zase?"
"Nic."
"No když tě takhle vidím, tak asi těžko nic. Hele, jednou provždy toho nechte. Je mladej, ještě sám neví, co chce," reaguje jeho taťka. Pak se ale nečekaně vydá do obýváku, takže si trochu připadám, jako kdyby mě u něčeho přistihl. Jako bych byl vetřelec, který jim pomalu a bolestivě krade syna. Jakmile si ale vyměníme pozdrav i s úsměvem, uleví se mi.
"Tom hned přijde," mrkne na mne pak jen a začne hledat něco ve skříni.
"To je v pořádku," ujistím ho, že s tím počítám, a trochu si oddechnu, že nejsem vystaven ničemu jinému. Jeho taťka má na to celé asi zdravější názor než jeho mamka.
"Hele, už jsem se ti omluvil, už je to vážně smešný, a pak, neudělali jsme to naschvál," přiblíží se opět Tomův hlas, který ihned na to vejde do obýváku a usměje se na mě, "že?" Úsměv mu opětuju a pohladím Bastu, který přišel a mazlivě si opřel hlavu o gauč.

Naposledy potáhl z cigarety a típnul ji. Vzápětí si z balíčku chvějícími prsty vytahoval další a zapálil si. Za těch několik hodin, které proseděl venku před domem, už stačil vykouřit téměř celý balíček. Ale bylo to to jediné, co zvládl dělat. - Kouřit jednu cigaretu za druhou, obklopený nočním vzduchem, a zírat do prázdna.

V jeho hlavě bylo pusto, stejně jako v jeho hrudi. Cítil se zklamaný a zároveň naštvaný. Naštvaný na doktora, který mu říkal, že to nedopadne dobře a měl pravdu. Naprosto cizí člověk dokázal jeho bratra odhadnout lépe než on sám. On, který ho miluje. On, pro kterého Bill znamenal všechno. Měl pocit, že ještě nikdy nebyl tak bezradný. Tápal ve tmě a nedokázal najít cestu ven. Nedokázal bratra pochopit. Možná, kdyby si dokázal představit, co Bill opravdu cítí, pak by mu mohl pomoci.

Zamyšleně odhodil nedokouřenou cigaretu a rozlámaně vstal. Oprášil si kalhoty a zamířil zpátky do ztemnělého domu. Věděl, že jeho bratr nevyšel ze svého pokoje od doby, co se ubrečel k spánku. Chtěl ho utěšit, ale nedokázal nic říct. Cítil se tak zraněný, že nedokázal najít jediné konejšivé slovo, které by mu řekl. Jen se díval, jak se utápí ve vlastní porážce a sám se cítil poražený.

Zamířil do koupelny, kde si začal čistit zuby. Miloval cigarety, ale nesnášel tu pachuť v ústech, když jich vykouřil až příliš. Unavenýma očima těkal po místnosti, až se mu pohled zastavil na Billově tašce. Vyplivl zbytek pasty a opláchl se, než si ji přitáhl k sobě.

Bezmyšlenkovitě začal vytahovat bratrovy věci ven, až narazil na injekční stříkačku. Jak takhle malá věc dokázala člověku převrátit život naruby?

Zbýval poslední den do toho velkolepého večírku, který Anisovi zřejmě stál za všechny nervy, protože od incidentu s příborem, kdy se mu nakonec podařilo Billa nenásilně chytit před jeho pokojem, popíchat ho vidličkou a málem mu vypíchnout oko, si opravdu dával záležet na tom, aby chlapec byl po jeho boku perfektní a bez jediné chybičky.

Hned poté, co Bill předvedl u stolu v restauraci, kterou mu Bushido přislíbil, aby si vyzkoušeli použití několika druhů příborů naostro, mu promluvil do duše takovým způsobem, že Bill měl pocit, že ze samého zklamání a vzteku mu rozbije jeho křehký obličej. Kázání dostal v obývacím pokoji hned po příchodu. Přešlapoval pokojem jako naštvaný bohém, vytknul mu ve finále i nos mezi očima, vytknul mu jeho nedospělou povahu, zvyšoval hlas po určitých intervalech, a nakonec se zoufale svalil do křesla.

Billa pohltila vlna soucitu, sám věděl, že se svou roztržitostí ten večer přeháněl, protože kolikrát při jídle Anise viděl, jak bezradně protáčí očima nebo potichu kleje. Billovo ucho to samozřejmě zachytilo. Byl nemotorný, věděl to. A navíc se z velké části obával, že se rozhodne chlapce zaměnit za Taylera, což by byla Billova osobní prohra a byl si jistý, že Taylerovo ego by bylo povzneseno nad Billem tolik, že se mu stěží chtělo vycházet z pokoje, aby se nevystavil výsměchu. Proto se mu okamžitě začal potichu omlouvat, sliboval, že se polepší a že si zítra lekci nesmyslných příborů zopakují a bude se plně soustředit. Anis nakonec po několika minutách přemlouvání a omluv pookřál a poslal ho radši spát.

Bill opravdu plnil svá slova a snažil se dělat Bushidovi jen radost. Po dalším dnu byl bez jediné chyby schopen poznat, kdy se jaký příbor používá, ochotně podstoupil lekci, jak správně chodit, držet správně své tělo rovně, přestože si byl jist, že by to opravdu dokázal bez přihlouplých diváků, což obstarali ostatní kluci (krom Taye, samozřejmě) a obdivného mumlání. A taky pouček, jistě. Naučil se, jak šarmantně přidržoval sklenku na víno, byl poučen, jak konverzovat s lidmi z vyšších sfér, a dokonce s Anisem zajeli opět spolu do města, aby mu vybrali vhodný a slušivý společenský oblek. A to největší potěšení ze všeho toho, co je tu psáno, bylo, že oba dva se nevědomky sbližovali, začínali tvořit mezi sebou jakési pouto z neviditelných nití a oba si to dobře uvědomovali, přestože o tom nemluvili.

***

Byl tedy večer před velkým dnem. Bill ležel rozvalený u Bushida v posteli, ležel na břiše a společně obraceli listy jakéhosi velkého alba fotek. Anis ležel těsně vedle něho, neodpouštějíc si menší přitisknutí na jeho bok. A Bill neprotestoval, cítil jakési uspokojení.

"Tohle je Ethien, vlastní noční kluby snad po všech Evropských státech. Jeho děvky jsou vždycky tak vypracované a žádané, vsadím se, že o jeho mazlíčka se zítra všichni doslova poperou. To bude něco ve stylu dražení." Zasmál se Bushido a ukázal mu na fotku jednoho z dalších vážených lidí. Bill přikývnul. Pro vysvětlení to bylo album plné pasáků a podobných Anisových přátel, kteří se budou zítra na večírku vyskytovat. Uznal za vhodné, že ty nejvyšší by měl Bill znát, tak už dobrou hodinu trávili právě nad tímto albem, Bill snažíc se zapamatovat si všechny obličeje a především jména, ale už se mu to upřímně motalo, měl za sebou nejmíň tucet představených! Snažil se skrýt zívnutí, ale Anisovi neuteče nic.

"Jsi unavený, že?" zeptal se ho naprosto zbytečně a zaklapnul album.

"To je v pořádku." Zamumlal Bill, protírajíc si své oči, a pokusil se pousmát.

"To nevadí, většinu sis snad zapamatoval, zítra ti to když tak nenápadně budu šeptat do ucha." Zasmál se Anis, vstal z postele a založil album fotek do menší knihovny u svého pracovního stolu. Bill se otočil na záda a měl co dělat, aby se udržel při vědomí a neusnul mu na téhle obrovské, pohodlné posteli s peřinami, které voněly přímo jako Bushido.

"Tak dobře." Zívnul opět a donutil se alespoň posadit. Cuknul sebou lehce, když se rozezvučil hlasitě mobil na stolku. Anis po něm okamžitě sáhnul a hovor zvedl. Bill nenápadně naslouchal a předstíral, že jej zaujal design povlečení, proto do něj ryl prstem. Anis se tvářil dost neutrálně, skoro vůbec nehovořil, a když ano, znělo to kousavě a naštvaně. Bill přemýšlel, kdo by to mohl být, ale jelikož nikoho z jeho okolí přátel ani rodiny neznal, těžko se mohl dopídit. Uhnul z něj pohledem, když po něm Bushido vzhlédl. Pomalu se tedy zvednul z postele, aby se radši odporoučel ještě do koupelny a mohl se vycídit na zítřek.

"Zkus mi nevolat, nestojím o to!" ukončil hovor Bushido a mobil típnul. Odhodil ho na stůl silou, že Bill zrychlil svůj útěk. "Už jdeš?" ozvalo se ve chvíli, když otevřel dveře. Zastavil se a otočil se za ním. To, co v tu chvíli uviděl, nevypadalo jako ten macho, který ho odkoupil, který celou dobu Billova zdejšího pobytu dával najevo, že on je tady šéf a oni jeho podrobenci. Ne, to rozhodně nebyl Bushido, kterého Bill doposud znal. Přemýšlel, jestli hovor opravu může takhle člověka rozhodit, aby vypadal během chvíle jako někdo úplně jiný. Polknul, v žaludku ucítil mírné zhoupnutí při pohledu na zklamaného Anise a především ucítil lítost.

"Myslel jsem, že se ještě půjdu před spaním osprchovat, abych byl na zítřek dokonalý." Bill se pokusil pousmát, ale bylo to zřejmě křečovité. Anis dopadl ztěžkle na kraj postele, shrbil svá záda a obličej založil do dlaní s povzdychem.

"Okey, tak zítra se uvidíme." Dodal ještě.

Bill přešlápnul. Bojoval s rozhodnutím, zda-li by se neměl radši vzdálit a nechat jej o samotě, neplést se mu do jeho životních záležitostí, aby vzápětí nebyl odstrčen s tím, že mu do toho nic není, a s rozhodnutím, že by to měl risknout a zkusit mu nějak pomoct. Přeci jen, i ten největší 'king' s neustálou maskou bezcitného člověka musí mít srdce, které potřebuje občas pohladit a utěšit. Po minutě ticha a pod palbou přemýšlení se rozhodnul pro druhou variantu. Zavřel opět dveře a pomalu, téměř po špičkách přešel k němu, posadil se vedle něj a dlaň položil nejistě na jeho záda.

"Všechno v pořádku?" optal se řečnicky. Počítal s každým náhlým výbuchem s Anisovy strany, ale zatím se nic takového nedělo. Ocitli se na pár minut v absolutním tichu. Anis zvednul hlavu a promnul unaveně čelo.

"Všechno je v pořádku, jen on není." Promluvil konečně a Bill jej sledoval s očekáváním. Uběhlo dalších několik zdlouhavých vteřin. "Můj otec, neustále mě ničí jeho hovory, abych mu odpustil a zapomněl na minulost." Mluvil potichu, Bill se musel naklánět. Váhal, jestli se má zeptat na jeho minulost, či to nechat být. Zvědavost a starost zvítězila, nemá co ztratit.

"Minulost?" hlesnul se zvědavostí a lítostí zároveň.

"Neměli jsme jako rodina lehký život. Nebo konkrétně já s matkou. Žili jsme v malém bytě. Otec byl silný alkoholik, kterého nezastavilo nic. Neustále se mu maminka snažila rozmluvit jeho závislost, nedal si říct. Odvážím se říct, že on pro chlast žil. Pro chlast a jeho věčně ožralé kámoše. Nejhorší bylo, když přišel opilý domů. Byl rád, že se udržel na nohou díky zdi. Byl tak agresivní, nadával na matku, mámil z ní peníze pomocí ran a řvaní. Mlátil jí pro každou maličkost, cokoliv se mu nelíbilo nebo nezdálo. U mě se mu to nedařilo tak dobře, protože kdykoliv se snažil zmlátit i mě, jakožto malého chlapce, postavila se přede mne a křičela: 'Na to dítě nesáhneš, zmlať radši mne!' a on tak udělal. Nezmohl jsem jako dítě nic, jen tomu peklu přihlížet se slzami v očích. Nikdy se nesnažil polepšit. Matka nakonec sebrala odvahu a vyhodila ho z domu. Prostě mu sbalila všechny jeho věci, hodila je před byt a neotevírala mu. On odešel a odstěhoval se, kolik let se neozval a mně to vůbec nevadilo, nechyběl mi. Cítil jsem k němu nenávist a stále cítím, to se nezmění. Nevím, jak dlouho už to trvá, ale často mi volá ve snaze mě přemluvit k tomu, abych mu odpustil jeho dřívější chování a aby mne mohl zase vidět. Jenže na tohle já nemám žaludek. Nechci ho už nikdy vidět a nejradši bych ho smazal ze svého života. On je pro mne mrtvý člověk." Dopověděl zdrceně a Bill skousnul ret. Tenhle příběh byl rozhodně pochmurný a podepsalo by se to jistě na každém člověku, který by tohle musel zažívat.

"Mrzí mě to, všechno to, co se ti stalo. Ale rodiče si nevybereš, ani jejich povahy. Buď rád, že ti zbyla alespoň maminka, podle vyprávění to musela být opravdu žena a matka na správným místě, když tě chránila za cenu sebebolesti. Já… já svoje rodiče ani nepoznal." Tentokrát to byl Bushido, kdo zvednul obočí a pohledem pobízel chlapce, aby pokračoval, protože jistě chtěl. "Dali mne pryč hned po mém narození, žil jsem v dětském domově. Tam to bylo peklo, proto jsem utekl a skončil takhle, jak jsem skončil." Pokrčil rameny, a aniž by si to uvědomoval, v prstech žmoulal lem Anisova trička. "Na světě ale musí být lidé, kteří život nemají lehký, že? Já už si začínám docela zvykat, že jsem jen postranní nepodstatná loutka. Že to tu vlastně jen přežívám." Dodal nakonec, stáhnul ruku a kouknul na Anise, který na něm doslova lpěl pohledem. Zamyslel se nad tím, jestli neřekl moc, protože to byl Anis, kdo byl momentálně něčím zklamán.

Jeho myšlenky byly přerušeny naprosto něčím, co by asi nečekal. Jeho rty byly lapeny těmi protějšími. Vydechnul překvapeně a očima sledoval Anise, jeho přivřené oči, a vnímal jeho rty, které se třou o ty jeho. Snažil se po něm tím vynucovat spolupráci. Bill se vzpamatoval během pár dalších sekund. Dlaní se opřel váhavě o jeho rameno a opřel se do polibku, který měl být momentálně útěchou pro obě poznamenané duše. Slova nebyla třeba. Po naléhání pootevřel Bill ústa, aby mohl vzápětí přivítat jazyk protějšku. Připadalo mu to jako nekonečnost, co se líbali v tichosti. Bylo to jako náplast na jejich vnitřní bolest.

"Měl bys jít tedy." Odtáhnul se jako první Anis, nadechujíc kyslík po dlouhém polibku. Bill olíznul nenápadně rty. Povzdychnul a přikývnul. Pomalu vstal a chtěl zamířit do svého pokoje, byl ale zadržen ještě za zápěstí. Tázavě po Bushidovi kouknul.

"Dobře se vyspi."

"I ty, Anisi." Usmál se Bill a poprvé ho snad oslovil jeho křesným jménem. Po propuštění zmizel z jeho ložnice a zamířil rovnou do koupelny, kde se zamknul. Opřel se o dveře a ruku okamžitě položil na místě, kde mu zběsile bilo srdce rozrušením z polibku, kterému byl vystavěn. Naprosto omámený faktem, že mu Bushido sdělil kousek své tmavé stránky minulosti. Tolik úderů málem nevydržel, podlomila se mu kolena a snažil se zhluboka dýchat.

Chvíli trvalo, než se rozešel do sprchy. Shodil ze sebe svršky a vlezl pod vlažnou vodu. Nechal na sebe dopadat kapky vody, uvolnil se a za přemýšlení si uvědomil, že už podléhá maximální měrou, že už nebude cesty zpět. Tentokrát se ale musel pousmát. Sám pro sebe.

Týden utekl jako voda a Bill s Tomem čekali před učebnami, kde se konaly maturity. Tom měl tu kliku, že šel dřív než Bill, ale i tak byl rozhodnutý Billa podpořit, jak nejvíc mohl. Teď měl maturitu za sebou a čekal, až přezkouší zbylé studenty, mezi nimiž byl i Bill. Měli se v ten samý den dozvědět i výsledky, a tak zůstával, stejně jako všichni studenti a spolužáci, v budově školy.

Zrovna stál na chodbě, držíc Billa v náruči a uklidňoval ho. Zároveň ho ujišťoval, že to zvládne. Když zavolali Billovo příjmení, Bill doslova ztuhnul.

"Zvládneš to," ujistil ho,

Bill se jen usmál a vešel do učebny.

Když vyšel, vypadal, že to s ním sekne. Nebyl si jistý, jestli zkoušky zvládnul, a pořád si opakoval otázky a hledal, kde nejspíš udělal chybu. Tom jen zakroutil hlavou a znovu ho objal.

Od posledního zkoušeného studenta, který vyšel z učebny, uběhly přibližně dvě a půl hodiny, a všichni už napjatě čekali na výsledky. Poté je všechny zavolali a podle jména jim předávali maturitní vysvědčení. Tom byl příjemně překvapený nad svými výsledky. Prospěl u maturity za dvě. Bill, který se až doteď ujišťoval tím, že nikde neudělal chybu, doslova vypískl radostí, když prospěl na výbornou.

Jako by přišel ze tmy, jako by se rozhodl zachránit mě před temnem, a zároveň mě do něj zatáhnout. Netušil jsem, kdo je, co chce, ale jeho oči mě sledovaly, a to byla vlastně jediná jistota, kterou jsem v životě měl.

Pracoval jsem jako poradce v jedné dost známé a vlivné firmě, nebudu tu zmiňovat jméno, abych tu nedělal reklamu. Bohužel jsem se svým vzhledem udělal svým šéfíkům nějaké chutě, a po nějaké době mi začali dávat chlípné nabídky odměnou za to, že mi zvýší plat. Bohužel pro obě strany jsem pokaždé odmítl, a když jsem odmítl v pořadí snad už stou nabídku, šéf mi zamával výpovědí před obličejem. Od té doby jsem bez práce, samozřejmě bez peněz a se špatným hodnocením od bývalého zaměstnavatele. Proto mě taky nikde nechtějí přijmout. Tudíž s penězi odešel i můj luxusní život na vysoké noze a samozřejmě rádoby přátelé.

Občas jsem si přivydělal nějakou brigádou na podřadných místech jako Mc'Donald. Byl jsem prostě zvyklý na něco jiného. Po chvíli jsem to přestal řešit a můj život se stal opravdu více než… apatickým. Peníze z brigády jsem většinou vzal a sednul si v baru a zapíjel svůj žal ze ztráty sociálního postavení. A právě v tom baru se ze tmy vynořil on. Černý anděl. Potkávali jsme se tam téměř pravidelně. Cítil jsem, že mě sleduje, ale nechtěl jsem, aby viděl, jak moc mě to vyvádí z míry, a tak jsem vždy prostě jen pil svou whiskey a dělal, že nic z toho, co se děje, vůbec nechci vidět.

Kdyby ovšem mohl číst moje myšlenky, tak by si přečetl moc pěkné věci. Stačilo mi jen pár pohledů, abych si ho dokázal dokonale zmapovat. Tak povrchní člověk jako já si dokázal všimnout během zlomku sekundy každého detailu. Přesně. Pokaždé, když jsem platil svoji útratu na baru, cítil jsem, jak mě rentgenuje, a nevěděl jsem proč. Modlil jsem se, aby v tu chvíli moje tváře nebyly rudé jako rajčata. Něco mě na něm strašně děsilo a táhlo mě to k němu zároveň.

Vždycky jsem se bál střetnout se s ním pohledy. Myslím, že pohled do jeho očí by mě stáhnul do pekla. Ano, vypadal skutečně jako sluha ďáblův, sluha, který má dostat moji duši za všechny moje hříchy. V tu chvíli mě napadlo, že Satan na mě musí být opravdu hodně nasraný, když posílá takového… fešáka, aby mě dostal, protože si mohl být jistý tím, že tenhle frajer mě dostane. Nicméně nikdy nic nezkusil. Nikdy. Vždycky jsem ho viděl ve stejné pozici u baru, ležérně opřený jedním loktem o bar a v druhé svíral panáka vodky. Trošku mě mrzelo, že mě nikdy neoslovil, já sám rozhodně nejsem člověk, který by oslovoval, jsem rád lovenou zvěří a rád si nechávám skládat komplimenty. Rád poslouchám, jak jsem dokonalý. Teda býval jsem dokonalý, teď už nemám ani peníze na pořádnou tužku na oči.

Jako v poslední době, Tom za Billem jezdil jednou týdně, většinou o víkendech. Dnes bylo tak akorát, pouze na mikinu, takže docela i příjemně. Tahle sobota nebyla výjimkou a kluci se opět sešli na stejném místě. I když si spolu psali denně, vždy si toho měli hodně říct i venku. Oba byli někdy až moc aktivní. Kolikrát si skákali do řeči, vždycky se nasmáli. Pokaždé vymysleli nějakou kravinu. Dnešek nebyl výjimkou.

Rozhodli se jít na houpačky. Věděli, že tam budou děti nebo teenageři, ale přesto doufali, že ne. Dorazili na místo přibližně za patnáct minut s jejich hlemýždí chůzí. Byly tam jen dvě malé holčičky, což jim zase tak moc nevadilo. Jsou malé, žádné velké puberťačky. Další dvě houpačky byly volné. Přesně pro ně. Posadili se a pokračovali v konverzaci, až do té doby, dokud nepromluvila jedna z dívek s růžovým tričkem Hannah Montana.

Tiskl jsem ho k sobě a vdechoval jeho vůni. Konečně jsem si nepřipadal tak sám.

"Ty si mě pamatuješ?" Uslyšel jsem, jak popotáhl, okamžitě jsem se od něj odtáhl a vzal mu tvář do dlaní.

"Jediný, co si pamatuju, je tvůj obličej. Jsi tak nádherný a já myslím, že jsem do tebe byl zamilovaný, a ještě stále jsem, jen nechápu Denyho."

"Denyho?" Podivil se. Ježiši, já měl milence?

"Noo, prý s ním chodím." V tom odemě o krok poodstoupil a po tvářích mu stékaly slzy.

"Tomi, já… nevěřím mu. Prosím, řekni mi, kdo jsem." Přiskočil jsem k němu a setřel mu slzičku. Vzal mě za ruce a společně jsme se posadili na postel. Schoval naše ruce k němu do klína a zadíval se na mě.

"Před měsícem jsi nastoupil k nám na školu jako učitel. Učíš matematiku a biologii. Hned první hodinu jsi mě vyvolal k tabuli na známky, měl jsem tahák, ale ty jsi to prokoukl." Zasmál se. "Nabídl jsi mi tajný doučování, protože kdyby kluci od nás ze třídy zjistili, že mě někdo doučuje, bylo by po mně. Včera jsem tě v hodině naštval. Myslel sis, že si nedělám poznámky, jenže já ti je jen nechtěl ukázat, protože u nich byly srdíčka s tvým jménem. Nenechal sis to vysvětlit a vyhodils mě ze třídy. Když jsem za tebou odpoledne přišel na doučování, málem jsi mě vyrazil, ale když jsme si promluvili, vzal jsi mě k sobě domů a doučovali jsme se až do noci." Uchechtl se.

Komentáře

Přehled komentářů

Единая справочная аптек Тюмени

(ryzhoShelm, 11. 9. 2019 16:18)

Каждый человек хотя бы раз в жизни сталкивался с тем, что ближайшей аптеке не всегда в наличии есть необходимые препараты, а если и есть, то стоимость может быть в разы выше, чем в другой аптечной сети. Именно поэтому рекомендуем Вам использовать сервис поиска препаратов - «Ваше Лекарство», ведь это общепризнанная, официальная единая справочная аптек для более чем 395 городов России, позволяющая найти нужное Вам лекарство в наличии по самой низкой. Для того, чтобы воспользоваться поиском необходимых лекарств достаточно перейти на сайт https://lek-info.ru/ , ввести название препарата в форму поиска, получить список адресов ближайших аптек с возможностью сортировки по стоимости.

Online:	3
Celkem:	176106
Měsíc:	2270
Den:	48

Menu

NEW: Tokio Hotel BLOG

Komentáře

Přehled komentářů

Единая справочная аптек Тюмени

Magic

Отзыв клиента о Трастера Глобал

Маг, медиум. Снятие негативных программ, энергетическая чистка, гармонизация отношений

Компания Trustera

Auto Tune Services – GTP Motorsports

B2Binder — бизнес-сообщество

erngmvza

Beauty, leshmaker

Исаков Георгий Владимирович мошенник

Overview of Stock Exchange Brokers

New,s 2019 -2020

Исаков Георгий Владимирович мошенник

I can't come up with a good approach to solving my issue :-/

Автосервис в Перми

Исаков Георгий Владимирович мошенник

Запись к врачу в городе Нижний Новгород

Rescue me from redoing all these from scratch please (((

Кабельная продукция в Москве

Скупка предметов антиквариата

Poslední fotografie

Kontakt

Oblíbené odkazy

Vyhledávání

Archiv

RSS

Statistiky